
Prolog jsem rozdělila na dvě části :) Tedy mám jej rozdělený na čtyři, ale ty poslední jsou kratší, takže snad to takhle nevadí. :) :D
Nuže, snad se vám to bude líbit! Budu ráda za každý komentář :)
*El
I.
Slunce již stálo vysoko na nebi a všude kolem sebe rozdávalo hřejivá objetí. V korunách stromů, v nedalekém hájku, se proháněl mezi větvemi svěží chladivý větřík.
Mezi stromy se proháněly děti, vesele se smějíc a držíc se za ruce.
Vysoký chlapec, který na ně dohlížel a zpoza stromu sledoval, si s úsměvem na rtech prohrábl své tmavě hnědé rozčepýřené vlasy, přičemž se mu zajiskřilo v jeho zelených očích. Ještě chvíli je jen tak pozoroval, ale pak se šel připojit k jejich hře. Přitom se mu po levém boku vesele pohupovala tmavá pochva.
Vysoký chlapec, který na ně dohlížel a zpoza stromu sledoval, si s úsměvem na rtech prohrábl své tmavě hnědé rozčepýřené vlasy, přičemž se mu zajiskřilo v jeho zelených očích. Ještě chvíli je jen tak pozoroval, ale pak se šel připojit k jejich hře. Přitom se mu po levém boku vesele pohupovala tmavá pochva.
Modrooká dívka se zlatými vlasy se na něj pousmála.
"Ahoj, bratře." S těmito slovy ho objala, jako by to mělo být naposled.
"Ahoj, bratře." S těmito slovy ho objala, jako by to mělo být naposled.
"Ahoj." Usmál se a podíval se na děti kolem sebe. Mohly být až o 5-6 let mladší, než byl on sám.
"Zahrajeme si na babu?" otázal se s úsměvem.
Jeho úsměv poněkud ztuhl, když spatřil tmavovlasou dívku sedící u stromu, která se zjevně připojit nechtěla. Vykročil k ní zcela nejistým krokem, když v tom ho zastavila čísi ruka, která se náhle octla na jeho rameni.
"Nech ji být, Eldene. Vždyť víš, ona je…," dramaticky se odmlčela zlatovlasá dívka "…jiná."
Krátce si povzdechl. Už se k ní chtěl otočit zády, když si všiml něčeho divného.
K menší vesnici, nedaleko hájku kde si hráli, se blížila skupina jezdců na tmavých koních.
"Musím jít." obrátil se na svou o rok starší sestru s nervózním úsměvem na rtech.
"Musím jít." obrátil se na svou o rok starší sestru s nervózním úsměvem na rtech.
Arin neznatelně přikývla.
"Postarej se o ně." Kývl hlavou na děti kolem.
"Snad se brzy shledáme, sestřičko," zašeptal a pousmál se na ni.
"Ach, bratře," šeptla a z očí se jí řinuly proudy hořkých slz. Vedla děti hlouběji do hájku, kde to znala. Vždyť se zde s bratrem proháněli od úsvitu do soumraku, když byli malí.
"Snad se brzy shledáme, sestřičko," zašeptal a pousmál se na ni.
"Ach, bratře," šeptla a z očí se jí řinuly proudy hořkých slz. Vedla děti hlouběji do hájku, kde to znala. Vždyť se zde s bratrem proháněli od úsvitu do soumraku, když byli malí.
Chlapec se otočil na patě a tiše kráčel ke konci hájku. Snad proto, aby ho nezaslechli jezdci na koních, kteří již za jízdy vytahovali své blyštící se vražedné nástroje, jež se v jejich rukou chvěly nedočkavostí po krvi.
Když Elden kráčel kolem stromu, kde seděla ta dívka, potichu a rychle se zvedla, až se za ní zavlnily havraní vlasy, a tiše ho následovala. Znenadání mu položila ruku na rameno, čímž ho i zastavila.
"Máš strach?" zeptala se jemným medovým hlasem.
"Máš strach?" zeptala se jemným medovým hlasem.
"Docela." Neochotně přiznal. Přitom zamyšleně svraštil čelo.
"Neměla bys být náhodou s ostatníma?"
"Možná?" šeptla Ríneth a vydala se dál k okraji hájku, který byl nyní už nebezpečně blízko.
"Neměla bys být náhodou s ostatníma?"
"Možná?" šeptla Ríneth a vydala se dál k okraji hájku, který byl nyní už nebezpečně blízko.
Chlapec si všiml mezery mezi ním a Ríneth a trošku zrychlil krok. Mezitím vytáhl zářící meč z pochvy a přitiskl si jej k tělu. Poté si povzdechl a jeho smaragdově zelené oči doputovaly až k modro-bílému nebi.
Když došli až úplně na kraj hájku, bojovníci na koních se již dobývali do nepříliš chráněné části vesnice, jež byla chráněna jen dřevěnými vozy.
"Tady se naše cesty rozcházejí," pravil Elden.
Když došli až úplně na kraj hájku, bojovníci na koních se již dobývali do nepříliš chráněné části vesnice, jež byla chráněna jen dřevěnými vozy.
"Tady se naše cesty rozcházejí," pravil Elden.
Ríneth jen zabodla pohled do zelenající se orosené trávy.
"Hodně štěstí," pravila neochotně. Chtěla mu pomoct. Chtěla vědět, že to přežije. Záleželo jí na něm víc, než si přála.
"Hodně štěstí," pravila neochotně. Chtěla mu pomoct. Chtěla vědět, že to přežije. Záleželo jí na něm víc, než si přála.
"Budu ho potřebovat." Hlesl spíše sám pro sebe. Pevně stiskl meč a zahleděl se kamsi do hloučku jezdců, kterým se již podařilo překonat dřevěné zábrany.
"Sbohem." Rozloučil se, než se rychlým a ladným během vydal k vesnici.
Dál na něj tupě zírala a nemohla uvěřit, že ji tady nechal. Zamyšleně zavrtěla hlavou, než se vydala za ním.
Když Elden přiběhl ke skupince temně oděných jezdců, bez váhání na jednoho z nich zaútočil.
Jezdec lehce seskočil z vraníka, který nervózně začal "tančit" po náměstí. Oči měl vytřeštěné a zračil se v nich strach. Svaly a šlachy napnuté, div mu nepraskly.
Ríneth zrychlila. Už skoro běžela. Nezadržitelně se blížila k prvním domkům rodné vesnice.
Jezdec vytasil meč a Elden zasadil prudkou ránu do jeho. Od jejich ostří odlétly jiskry. Elden se pokoušel jezdce obkroužit rychlým během a zasadit pár ran, ale jezdec byl příliš rychlý. Elden zaútočil rychle a mrštně na jezdce a jeho meč párkrát prorazil jezdcovu zbroj.
Usmál se nad představou, že ho už zasáhl, takže trošku polevil, čehož využil jezdec, který mu s rychlostí blesku skočil za záda, aby mu zasadil prudkou ránu jílcem do spánku.
Elden zavrávoral, upustil meč a padl na zem.
Ríneth zrychlila do běhu, když spatřila Eldenovo nehybné tělo. Klekla k němu a vzala jeho tvář do dlaní.
Usmál se nad představou, že ho už zasáhl, takže trošku polevil, čehož využil jezdec, který mu s rychlostí blesku skočil za záda, aby mu zasadil prudkou ránu jílcem do spánku.
Elden zavrávoral, upustil meč a padl na zem.
Ríneth zrychlila do běhu, když spatřila Eldenovo nehybné tělo. Klekla k němu a vzala jeho tvář do dlaní.
Zdálo se, že si jí válečníci nevšimli a začali drancovat první domy, ze kterých vybíhali zděšení lidé plní strachu o svůj život.
Ríneth se zhluboka nadechla a pomyslela na city, jež k Eldenovi už dlouho cítila. Po tvářích jí stékaly slzy smutku smíšené se strachem o jeho život. Pevně semkla víčka k sobě a nechala se ovládnout hněvem, který jí nyní proudil v žilách.
Něžně ho pohladila po čele a poté si stoupla. Hlavu měla svěšenou k zemi. V uších jí zněl hrozivý křik obyvatel vesnice. Jejích přátel, sousedů a známých.
Otočila se k bojovníkům čelem a pozvedla k nim uslzené oči plné nenávisti. Zaťala ruce v pěst. Když je opět uvolnila, levačkou si sundala obvaz z pravé ruky, čímž odhalila něco, co již dlouho skrývala. Znamení. Znamení černého hada, jež se jí klikatilo po celé dlani. Prstem obkroužila linii jeho těla, přičemž zírala na muže na koních a mumlala nějaká neznámá slova.
Z její dlaně vytryskla černá koule magie, která se ve vzduchu rozložila na štít a narazila mužům do prsou.
Válečníky sevřela neproniknutelná zeď. Marně lapali po dechu. Vyděšeně hleděli na ni a na její znamení. Poté se vyhoupli do sedel a zamířili pryč z vesnice. Ulevilo se jim, když za rozbořenými hradbami již kouzlo pominulo.
Lidé se opět uklidnili, sčítali mrtvé a zmrzačené a shlukli se na náměstí kolem stromu, kde seděl polomrtvý starosta vesnice.
Ríneth poklekla k Eldenovi, nyní se jí už v očích zračila něžnost a zároveň smutek, zašeptala pár uklidňujících slovíček v jiném jazyce, jež neznala. Pak znamení obrátila ke slunci na nebi a poté položila dlaň chlapci na hruď. A on pomalu otevřel oči.
"Co se děje?" vykřikl a pokusil se vstát.
"Nic. Hlavně nevstávej!" s těmito slovy mu dala obě dlaně na ramena a jemně ho zase položila na zem.
"Cos mi to sakra provedla?" zašeptal s bolestí v očích a pohleděl na znamení na její dlani.
Ríneth jen pevně semkla rty k sobě a vstala. V rychlosti si obvázala ruku a pohlédla na starostu, který svého syna nespouštěl z očí. Naposledy na Eldena pohlédla s prosebným výrazem, než odešla do lesa utřídit si myšlenky a pocity.
II.
Věděli, co je čeká, ale přesto mu museli podat zprávu. Neměli totiž na výběr.
Za lesem, který se rozprostíral mezi vesnicí a jezerem Nêlia, sesedli z koní, uvázali je ke stromům kolem a sesedli se na trávu. Jeden z nich vytáhl stříbrnou misku a jiný lahvičku plnou černé tekutiny, kterou do ní vlili. Chvíli jen tak pozorovali, jak se na hladině rozrážejí kola s posledními kapkami tekuté temnoty, než jeden z mužů váhavě vložil ruku do látky a jemně zčeřil její hladinu.
V odrazu se objevila krutá tvář tyrana.
"Pane, napadení vesnice neproběhlo úspěšně." Zašeptal jeden z nich.
"To se dalo očekávat, od takové bandy neschopných tupců!" zahřměl hlas, jenž vycházel z odrazu.
"Ale, pane, na cestě se vyskytla neočekávaná překážka." Pravil třesoucím se hlasem ten, který zčeřil hladinu černé tekutiny.
"Jakápak překážka, smím-li se zeptat?" odvětil tyran už mírnějším tónem, avšak pořád z jeho hlasu čišel hněv.
"Objevili jsme černého hada, pane." Pokračoval znepokojeně další.
"Zajímavé. Velice zajímavé…" promnul si ruce krutý vládce a pousmál se nad představou snadno získaného bojovníka.
"Najděte a zajměte černého hada!" zahřměl znova hlas z mísy.
"Ano, pane." Vzkřikli sborově.
"Do týdne ho chci mít na hradě, jinak…" nedokončil hrozbu. Každý si mohl živě představit, co ho čeká, jestliže nesplní příkaz temného vládce.
Muži přikývli. Poté vládce přerušil spojení.
Opatrně nalili zpět celou misku do lahvičky, pečlivě ji zavřeli a uložili vše na místo. Poté odvázali koně, vyhoupli se do sedel a vyrazili do nejbližšího města najít nocleh.









Krásné! Musím říct, že mi délka prologu překvapila, ale to nevadí :D Je to opravdy krásné a úžasné! Určitě pokračuj dál! :D