2. ledna 2013 v 23:58 | *Elwing
|
Mám tady pro vás menší jednorázovku, aby to tady tak nestálo :)
Opět je z mého života, ale tentokrát není depresivní. Mám ji napsanou už dýl, ale neměla jsem náladu ji někam strkat.
Povídka je věnována všem návštěvníkům blogu.
Snad se bude líbit. Komentujte, kritizujte, kamenujte :D
*El
Znala jsem ho sotva dva měsíce, ale během těch dní a týdnů jsem zjistila něco pro mne hrozného.
Líbil se mi. Možná jsem se do něj i zamilovala. A to mě děsilo.
Opět jsem se podívala do jeho čistých modro-šedivých očí, které ve mne vyvolávaly psychický chaos. Dlouhou chvíli jsem se od nich nedokázala odtrhnout.
"A pak musíš udělat tohle." Jeho sametový hlas zněl, jakoby přicházel z dálky. Vysvětloval mi matiku, ale já se na ni prostě nedokázala soustředit v jeho přítomnosti. Takže všechna jeho snaha mě něco naučit byla v háji. Ale mně to nevadilo. Užívala jsem si pohled do jeho očí.
Chvílema jsem přikyvovala, jakože chápu a párkrát jsem mrkla do sešitu a zapsala nějaké nesmyslné čmáranice.
"Takže ti teď dám příklad…"
Trochu mě to vyděsilo.
Cože? Vždyť to sakra neumím! Honilo se mi hlavou.
"Máš zadanou odvěsnu b…" poslušně jsem si zapisovala.
"Vypočítej mi úhel α. Použiješ sinus, cosinus, tangens nebo cotangens?"
"Tangens?" šeptla jsem bezděčně a snažila jsem se vzpomenout si, co mi říkal před necelými 10ti minutami.
"No tak to zkus." Odvětil klidně a díval se do mých očí.
Sklonila jsem hlavu nad sešit tak, aby mi vlasy spadaly přes obličej a též do očí. Nepotřebovala jsem, aby viděl, jak se usilovně snažím přemýšlet.
Seděla jsem tam tak deset minut, než mě vyrušil z přemýšlení, aby mně popostrčil správným směrem. Nakonec jsem to s jeho pomocí dopočítala.
Oddechla jsem si, když jsem položila tužku na sešit a prosebně se na něj zadívala.
"Dáš mi ještě prosím nějaký příklady k vyjádření neznámý ze vzorce?"
"Jasně." Pousmál se a začal vymýšlet.
"Takže napiš si…" začal diktovat.
Spočítala jsem to bez jediné chyby. Také to byl ten nejjednodušší příklad, co mi vůbec mohl dát.
"Vždyť to umíš."
"Ne, neumím." Tvrdohlavě jsem mu odporovala.
Podíval se na mě se zvednutým obočím. V duchu jsem se usmála.
K naší lavici přišli Tony a Luke. Tony začal vydávat otravný zvuky a Luke mi začal diktovat těžší příklad.
Nevím, jak se to stalo, ale kupodivu jsem ho vypočítala správně.
"Tak co chceš?" zeptal se náhle Jake.
"Tebe." Odvětila jsem se smíchem a menším zaváháním.
"Mmmm…" Jake nadzvedl laškovně obočí. A začal se smát.
ʕ ʘ ʖ
Další den jsme měli dějepis. Profesorka vyvolala skoro všechny holky, aby si šly napsat procvičovací cvičení. Kluci z prvních lavic tedy kvůli tomu museli vyklidit svá místa.
Viděla jsem, jak se zvedá. Pozoroval mě. Spatřila jsem mu na očích, že si nejspíš chce sednout se mnou, jelikož moje kamarádka z lavice šla psát procvičko.
Měla jsem pocit, že se na mě usmívá, ale nejspíš to byla jen má utkvělá představa.
Už se rozešel k naší lavici, ale Tony ho předběhl, sedl si ke mně do lavice.
Jen jsem pozorovala, jak kolem mě prošel, stále svůj pohled přikovaný na mé nedokonalosti.
Svůj pohled jsem zabodla do země, když si sedal.
Profesorka mezitím otevřela prezentaci, kde se vyjímala socha bohyně Afrodité.
"To seš ty." Odvětil s úsměvem Tony.
Potichu jsem se zasmála. Přece jen ještě psaly procvičko.
Nevěděla jsem, jestli mu mám jednu fláknout, aby už dal pokoj, ale nakonec jsem si to rozmyslela a jen tupě zírala na prázdné stránky sešitu, představujíc si Jakeovu usmívající se tvář se zářícíma očima.
Chtěla jsem s ním sedět. Chtěla jsem slyšet jeho hlas. Být mu blízko.
Ještě teď si v mysli přehrávám okamžiky, které jsem s ním zatím prožila. Jeho úsměvy. Jeho pohledy.
A někde uvnitř mě bolí. Rve mi srdce, když vím, že by se mnou nikdy nic neměl.
Jak on sám s oblibou a úsměvem na tváři říkal: "Vždyť jsme jen přátelé."
P-A-N-E-B-O-Ž-E-! To je úplně superúžasný! Jak si ty pocity tak krásně popsala :D Chvíli jsem se v tom viděla. Musím uznat, že tohle je opravu úžasné dílko :D