close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kapitola II: Nioré

12. ledna 2013 v 23:52 | *Elwing |  Znamení Života
Další kapitola je tu. :) A je to snad můj rekord :D Jestli to takhle půjde dál, upíšu se k smrti :D
Snad se bude líbit :) Jsou to spíš jen mé výkřiky do tmy. Kdyby něco nedávalo smysl nebo tak něco, napište. Jsem totiž vyřízená a už ani nevím, co píšu :P
Věnováno: všem

Seděla ve svém stanu, když ji vyrušil jeden z vojáků.
"Reinâr, paní, zajatci."
"Ať vstoupí." Prohlásila. Chtěla vidět tu dívku, o které se povídaly divné zvěsti. Dokonce i stromy v lese si o ní šuškaly.
Do prosvětleného stanu vstoupil Erindor v rukou svírajíc provaz poutající zajatce. Upřeně se zadíval do jejích smaragdových očí a krátce se poklonil.
Ríneth se s úžasem zahleděla na elegantně vyhlížející postavu sedící před nimi v kožených kalhotách a bílé košili, na níž bylo vyšito mnoho neznámých znaků. Vedle ní seděl na bidýlku pták podobný sokolu s krvavě zbarveným peřím lemujícím křídla a ocásek. Jeho inteligentní oči se na Ríneth se zájmem dívaly.
Ríneth se sevřelo hrdlo. Netušila, co má od ženy čekat, když vážně zranila několik achronů jejího oddílu, než ji zastavil ten tmavovlasý krasavec. S tlukoucím srdcem se zadívala do tváře svého věznitele s provazem obtočeným kolem zápěstí.
Irwin stál za ní a mlčky hleděl do země. Reinâr znal až moc dobře. Věděl, čeho je schopná, především když narazí na uprchlíky obou stran. Na krátkou chvíli zvedl zrak, který se na okamžik střetnul s jejíma zelenkavýma očima, v nichž se zračila krutost a nemilosrdnost, jež jí nebyly cizí. Dlouze si povzdechl a opět sklopil hlavu k zemi.
Erindor Ríneth pohled opětoval. Nervózní dívka však sebou bojácně cukla a on se na ni odvážil jen krátce pousmát, než svůj pohled opět zabodl do Reinâriny tváře.
Reinâr se prudce zvedla a přistoupila ke skupince.
"Erindore, ukaž hostům jejich pokoje." Pousmála se, když spatřila, jak Ríneth zbledla.
"Máš je na starost, rozumíš? Jediná chyba a uvidíš." Pravila přehnaně medovým hlasem a očima stále přikovanýma k Ríneth.
"Rozumím, paní." Kývl hlavou, otočil se na patě a se zajatci zmizel z jejího dohledu.
Natěšeně si promnula ruce. Už se těšila, jak si dívku podá.
~*~*~*~
Byl svěží letní den. Po azurově modrém nebi se proháněl vítr s bílými chomáčky mraků. Po obloze poletovali ptáčci. Nedaleko Bílého lesa se ozývaly řinčivé zvuky boje, které plašily zvěř blízkého okolí.
Vysoká vypracovaná postava stála na mýtině v lese. Mladý zelenooký mladík, si znaveně prohrábl krátké vlasy hnědé barvy rukou. Odložil těžknoucí meč, jímž před pár chvílemi rozpáral již třetí pytel uvázaný kolem stromu, z něhož se začínala valit sláma. Vzal další pytel a připevnil jej ke stromu místo předchozího. Do obratných rukou vzal luk z tisového dřeva, který byl ještě do této chvíle opřen o kořeny stromu. Pravačkou sáhl pro šíp do toulce houpajícímu se na potem lesknoucích se zádech. Zamyšleně zasadil onen šíp do tětivy luku a natáhl jej.
Kdesi za ním se ozvalo zapraskání větvičky. Bezmyšlenkovitě se otočil a pustil šíp. Naštěstí minul. Šíp prosvištěl kolem hlavy se zlatými copy. Dívka doposud obdivující jeho na slunci třpytící se tělo s výkřikem utekla z lesíka.
Elden se zasmál, přičemž se na patě otočil zpět k pytli, do nějž se zabodly dva šípy, které okamžitě vypustil.
Ozvalo se krátké dívčí povzdechnutí. Dívka s dlouhými zrzavými vlnitými vlasy na něj vykukovala zpoza stromu. Její kamarádka už utekla.
Chudák Jolan. Pomyslela si. Kvůli němu bych se nechala klidně i zabít. Přece jen je to nejbohatší mladík z vesnice. Krása a vychytralost jsou jen pouhými bonusy. Pokračovala v úvahách. Pousmála se, když Elden opět neomylně zasáhl svůj cíl - pytel.
Za sebou zaslechla odkašlání. Prudce se otočila, když spatřila Arin s jízlivým úsměvem na tváři.
"To nemůžeš nechat mého bratříčka ani chvíli na pokoji, Mer?" zeptala se medovým hláskem, přičemž ji zabíjela pohledem. "Mimochodem hledá tě tvůj otec. Obrátil skoro celou vesnici naruby jen aby tě našel."
"Dík." Zamračila se na Arin, pohodila svými zrzavými vlasy, načež vyrazila k vesnici. Neměla Arin ráda. Vždy překazila každou legraci. Navíc byla dokonalá, každého chlapce z vesnice měla kolem prstu omotaného přinejmenším dvakrát. Včetně svého bratra. Merin jí tiše záviděla.
Zlatovlasá dívka zamířila k mladíkovi.
"Eldene, otec si s tebou potřebuje promluvit."
Krátce se zamračil. Tušil, co mu otec chce říct. Ale neměl zájem. Nebyl čas na takové zbytečnosti. Mondrianské království se připravovalo na válku proti Temné říši a on chtěl pomoct. Proto se dlouhé roky tvrdě připravoval.
Vzhlédl k sestře a upřel zelené oči do jejích modrých. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, přičemž si oblékl košili, vzal veškeré věci, jen pytle nechal tam, kde byly. Meč zasunul do zdobené pochvy, luk přetáhl přes záda, vyňal šípy z pytle, načež je zastrčil do toulce na zádech.
Pak se sebejistým krokem vydal k vesnici.
~*~*~*~
"Synu. Je ti už devatenáct. Mohl by ses začít starat o budoucnost." Sdělil mu starosta s vážným výrazem v unavené tváři.
"Vždyť se starám!" namítl Elden a zamračil se.
"Nemyslím budoucnost celé země, synku! Pochop, nejsem už nejmladší a potřebuji nástupce. A chtěl bych se radovat z vnoučat."
Elden se pousmál při vzpomínce na dívku, o které se mu dlouho zdálo. Její jméno neznal a tak jí říkal Nioré. Jmenovala se tak hrdinka bájí, které mu s oblibou vyprávěla matka, než ji unesli. Hrdinka, která se během cesty za mrtvým otcem musela vypořádat s temnotou, kdy ji porazila.
Nioré. Cítil, že se k ní jméno dokonale hodí.

"A proto bych rád, aby ses oženil s Faelimou, dcerou řezníka Darona." Ohlásil s potměšilým úsměvem vyděšenému synovi, který naň zíral s otevřenou pusou.
"To snad nemyslíš vážně, otče!" Prudce zavrtěl hlavou a začal couvat.
"Synku. Faelima je krásná a bohatá. Pravda, moc rozumu nepobrala, ale to se dá přehlédnout. Navíc se jí již dlouho líbíš." Významně mrkl na Arin stojící opodál, která se na něj usmála. Jeho šedivé oči zajiskřily vzrušením. Miloval svatby.
Elden se otočil a zmizel v pokoji, kde spal. Posadil se na měkké péřové přikrývce, jež ležela ledabyle přehozená přes postel, a zamyšleně si prohlížel ruce.
"Když už prsten na mé ruce, tak jedině kvůli Nioré." Zavrčel stále rozzloben na otce a sestru. Rozlil se mu úsměv na tváři, když před sebou spatřil svou Nioré. Havraní vlasy dívce spadaly do azurově modrých očí. Její vysoká štíhlá postava byla oblečena do šatů světle modré barvy. Zasněně se na něj usmívala, počemž k němu zvedla pravačku, jež byla obvázána bílým obvazem, z kterého na dlani prosakovala karmínová krev, aby jej mohla pohladit po tváři.
"Nioré," něžně zašeptal její jméno.
S blaženým úsměvem na tváři zavřel oči. Jeho ruka byla natažena před ním, jako by ji za ni chtěl chytit a přitáhnout si ji k sobě.
Zavrtěl hlavou. Byl to jen sen. Jen sen, který chtěl uskutečnit.
Zvedl se z postele, vzal šátek od sestry a odešel do menší spíže, kde si vzal kus chleba a sýr, které dal do sestřina šátku. Zavázal jej a poté se odebral do otcovy pracovny, kde ukořistil část jeho peněz z truhly, jež uložil do váčku se svými penězi.
"Kdo je tam?" ozval se rozčilený hlas společně s dupotem po schodech.
Elden rychle zavřel truhlu, otevřel okno a vyskočil z něj. Dopadl na všechny čtyři, počemž vyrazil do stájí pro otcova koně, kterého připravil k cestě.
"Eldene?!" zařval starosta. "Co si sakra myslíš, že děláš?"
"Jedu… lovit." Pravil ve spěchu to nejhorší, co mohl.
"Teď a lovit? Nedělej si ze mě blázny, Eldene. Vím moc dobře, co se chystáš udělat!"
"Tak proč se ptáš?" V jeho smaragdových očích se objevily jiskřičky zlosti. Nasedl na koně.
"Tvá sestra mi to řekla. Ona je na rozdíl od tebe upřímná."
Zatnul zuby. Arin. Zase ta Arin. Jeho sestra mu už dost lezla krkem…
"Ale já jedu…"
"Nikam nejedeš!"
"Ale…"
"Pořád myslíš na tu svou snovou Niobé, co?! Ona nežije! Není skutečná!" vztekle mu vmetl do tváře starosta.
"Jmenuje se Nioré!"
"To je jedno! Oženíš se s tou, kterou jsem ti vybral! A hotovo!" rozčiloval se.
"Nikdy!" Protestoval Elden, i když věděl, že to nemá cenu.
"Máš domácí vězení." Pravil nekompromisně otec.
"Jen přes mou mrtvolu." Zašklebil se na něj mladík, přičemž seskočil z koně a vylezl nahoru na seník, odkud se díval na bezradného starostu, jak odchází k domu.
Sedl si do slámy, kde se mu začaly klížit oči. O chvíli později usnul.
~*~*~*~
Seděla na jakémsi podivném místě, připoutaná k vozu, nemohla se ani pohnout. Hlava ji bolela, jako by ji někdo omráčil. Do tváře jí jako černočerný vodopád spadaly vlasy. Její nitro svíral pocit beznaděje. Hřbetem ruky si otřela již zaschlé slzy, které ji dlouho pálily v očích a jež nemohla zadržet. Prudce zavrtěla hlavou, aby odehnala další.
"Copak, copak? Růženka se nám ráčila probudit?!" Nad dívkou se vztyčil hrozivý voják s oplzlým úsměvem. Jeho temné oči se na dívku usmívaly, ale ona se jich bála. V očích měl vlasy naprosto stejné barvy. Nebezpečně se k ní přiblížil a uchopil její bradu. Poté ji prudce a tvrdě políbil na ústa. Cítila jeho rty na svých, jeho jazyk ve svých ústech, ale nemohla nic dělat.
Tmavovláska se snažila vyprostit svou tvář z jeho sevření, ale byla spoutaná. Zmocňovalo se jí naprosté zoufalství. Jak sebou tak cukala, všimla si, že její nohy spoutané nejsou.
Vší silou nakopla vojáka do mužství.
"Sakra! Ty děvko!" zařval, přičemž jí vrazil facku.
Dívčina hlava narazila do čehosi tvrdého. Po čele jí stékaly pramínky krve. Poté se kolem ní rozprostřela temnota.
Svázal jí nohy.
Voják odešel. Zanechal dívku vlastnímu osudu.
~*~*~*~
Jeho oči si rychle zvykly na tmu. V tomto lese se mu nelíbilo. Obklopovala jej temnota. A čiré zlo.
Věděl, že musí být někde na blízku, a tak přidal na kroku. Po boku se mu vesele pohupoval meč.
Spatřil dívku. Byla svázaná. Její temné vlasy se leskly v stříbřitém svitu měsíce. Poznal by ji kdekoli.
Musela to být ona.
"Nioré," šeptnul její jméno do vzduchu.
Dívka zavrtěla hlavou.
Neměl tady být. Pomyslela si plaše. Je to nebezpečné.
Pozvedla k němu svou zkrvavenou tvář. Elden jen zatajil dech.
Rychle k ní přiběhl a poklekl k jejímu takřka bezvládnému tělu.
"Nioré." Zašeptal a něžně ji pohladil po tváři.
"Jdi, dokud můžeš." Prosila Nioré.
"Nemám důvod. Konečně jsem tě našel."
"Chci, abys odešel, prosím."
"Ne."
"Vypadni! Rozumíš? Zachraň se!" V jejích očích se zaleskly slzy.
"Už se blíží! Cítím to! Vypadni, Eldene!"
"Bez tebe nikam nejdu!"
Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Rychle se k nim přibližovaly dvě stvůry.
Bylo příliš pozdě...
Krátce ji políbil na rty, přičemž jí z krku sundal přívěsek. Poté se otočil a zmizel za stromky.
Pomoz mi, prosím. Šeptaly její rty, než se opět propadla do bezvědomí.
~*~*~*~
Probudilo jej jemné zaržání koně. Slezl ze seníku. Srdce mu bušilo div mu nevskočilo z hrudi.
Ten sen… Byl tak skutečný. Jako by stále cítil vůni jejích havraních vlasů ve vzduchu. Jako by cítil jemně železnou chuť jejích jemných rtů.
Zavrtěl hlavou. To nemohlo být skutečné. Sny nemohou být skutečné. Nebo snad ano?
A proč po probuzení v dlani svíral malý azurově modrý přívěsek, který jí sebral z krku?
Byl pevně rozhodnut nalézt pravdu, ale především Nioré ať se skrývá kdekoli.
"Prohledám každý les, každé místo naší prokleté země, i kdyby to mělo být k až samotnémuDûrionovi! Dokud ji nezachráním!" slíbil si Elden, vyšvihl se na koně a zmizel v černočerných útrobách noci.
« l II.kapitola l »
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama