Sice pozdě, ale přece :) Zase se jedná jen o výkřiky do tmy, snad to pochopíte (sama většinou nechápu svý myšlenkový pochody, takže kdyby cokoli nedávalo smysl, napište :) )
A Múzák se na mě vykašlal :D takže to dopadlo, jak to dopadlo :)
Snad se dnešní kapitola bude líbit :)

"Taková nepřístojnost!" zavrčela vztekle a začala si to rázovat po celém stanu se sevřenými pěstmi. Toužila něco rozbít. Nebo někoho zabít. Zavrtěla hlavou. Nechtěla špinit svůj meč a byla by to zbytečná práce. Navíc posla potřebovala jinde.
Chtěla si ji podat jako první. Ale voják ji předběhl.
Klečel před ní se skloněnou hlavou k zemi - její věrný posel, krysa a pravá ruka. Jeho prací bylo informovat Reinâr o vlnách rebelií, jež se ukrývaly v každém táboře. A také o takovýchto situacích, kdy bylo zapotřebí potrestat viníka.
Jeho tmavá zbroj se zaleskla v záři slunečních paprsků pronikajících skrz plátno stanu. Přes zbroj měl přehozený tmavý plášť.
Zdálo se, že se bojovnice uklidnila.
"Vstaň. Odměna tě nemine." pravila, hrdě zvedla hlavu a hodila muži kožený váček plný zlatých cinkajících mincí.
Vstal, uklonil se, svírajíc váček v obou dlaních, vycouval ze stanu. Jakmile opustil stan, stáhl si kápi do tváře a zmizel ve stínech lesa.
Cítila, jak se jí opět zmocňuje vztek.
"Chce to chladnou hlavu." Snažila se uklidnit sama sebe.
"Stráž!" zařvala mocně Reinâr. "Přiveďte zajatce a jezdce Ordina!"
~*~*~*~
Byla to na léto neskutečně chladná noc. Hvězdy z černých výšin mdle zářily na krajiny, které se rozpínaly pod jejich pohledem. Bílý měsíc tvaru srpku společně s nimi shlížel z tmavého nebe.
Byla to čarovně nádherná noc.
Probudilo ji tlumené zachrápání strážného. S trhnutím se posadila. Měsíc zpola osvětloval stan, a tak chvíli musela mžourat do měsíčního světla, než se rozkoukala. Její společník pokojně oddechoval vedle ní.
S tlukoucím srdcem začala přeřezávat provaz kusem skla, který pochvíli nalezla v rohu stanu, pohled stále upírala ke vchodu do stanu, kde spal strážný.
Pořád musela myslet na svého věznitele. Erindor, či jak se jmenoval. Usmála se, když si vybavila jeho tvář. Pak jen krátce zavrtěla hlavou. Musela se soustředit na svůj plán. Konečně se jí podařilo přeříznout poslední vlákna lana, jež ji ještě do této doby věznilo. Přistoupila ke spícímu Irwinovi.
Pořád musela myslet na svého věznitele. Erindor, či jak se jmenoval. Usmála se, když si vybavila jeho tvář. Pak jen krátce zavrtěla hlavou. Musela se soustředit na svůj plán. Konečně se jí podařilo přeříznout poslední vlákna lana, jež ji ještě do této doby věznilo. Přistoupila ke spícímu Irwinovi.
Svou dlaň mu položila na ústa, kdyby ho snad napadlo křičet. Pak jej rázně, ale tiše, probudila. Pomohla mu dostat se z provazů, šeptem mu vysvětlila plán a opatrně překročila spícího strážného. Když se přesvědčila, že v okolí tábořiště vládne ticho a klid, společně s Irwinem vyrazili pryč z tábora.
Jejich bosé nohy skoro neslyšně klopýtaly přes kořeny stromů. Do chodidel se bolestivě zakusovaly větve a společně s jehličím a šiškami jim drásaly chodidla. Ani jeden si toho nevšímali.
Když se Ríneth otočila, aby se podívala, jak je na tom Irwin s vyčerpáním, zakopla o zákeřný kořen a téměř okamžitě se skácela k zemi. Ale Irwin nikde nebyl.
Seděla v namodralém mechu, pažemi objímajíc kolena, hleděla před sebe.
Vrátit se, nebo se nevrátit?
~*~*~*~
Cítil otupující bolest ve spánku, jež mu nyní pulzovala celým tělem. Po čele mu stékalo pár pramínků rudé krve. Nevnímal nic než tu příšernou bolest.
Chvíli jen tak mžoural do noci, než si zemdlenou rukou protřel oči. Nad sebou spatřil shrbenou postavu.
"Doběhals." Zaslechl hlas. Na mladíkově tváři, stojícím nad ním, se objevil potutelný úsměv.
"Kde je?" zeptal se Erindor a úsměv mu pohasl.
Nejdřív Irwin nevěděl, o kom mladý muž hovoří, ale pak si vzpomněl.
"Pokud je rozumná, tak daleko." Zachroptěl a jízlivě se pousmál.
Erinder temně zavrčel. Pak muže chytl, opět udeřil do hlavy jílcem a za nohy jej odtáhl zpět do tábora.
"Pokud je rozumná, tak daleko." Zachroptěl a jízlivě se pousmál.
Erinder temně zavrčel. Pak muže chytl, opět udeřil do hlavy jílcem a za nohy jej odtáhl zpět do tábora.
~*~*~*~
Plavným během zamířila k nedaleké mýtině, uprostřed níž protékal stříbřitě se lesknoucí potok. Nevěděla, jak dlouho už běží, ale bylo jí to upřímně jedno. Nechtěla myslet na Irwina, kterého nechala kdesi v lese, ani na Reinâr, jež mohla být naprosto kdekoli. Dokonce ani na Erindora.
Za sebou zaslechla praskot větví. Otočila se. V jejích očích se zračila nejistota, snad i strach.
"Irwine?" šeptla vstříc k postavě mířící k ní.
Skoro pozdě si uvědomila, že to Irwin být nemůže - postava na něj byla příliš vysoká a elegantní. Její útroby svírala čirá hrůza, ale i přesto se otočila a nasadila rychlost, o které ani nevěděla, že by jí kdy mohla dosáhnout.
Skoro pozdě si uvědomila, že to Irwin být nemůže - postava na něj byla příliš vysoká a elegantní. Její útroby svírala čirá hrůza, ale i přesto se otočila a nasadila rychlost, o které ani nevěděla, že by jí kdy mohla dosáhnout.
Vzápětí pocítila bodnutí v několika místech zároveň. Bezmocně se svezla k zemi. Nemohla se pohnout. Nemohla ani zvednout hlavu, nebo se bránit. Bezmocná a zranitelná ležela v měkkém mechu a dívala se, jak se k ní přibližují vysoké kožené boty tajemného neznámého.
Náhle její mysl začala propadat do temnoty. Vysoká postava ji vzala do náručí a nesla hlouběji mezi stromy.
~*~*~*~
Ve větvích nad ním vzrušeně štěbetali ptáci. I přes to na něj toto místo působilo temným dojmem. Vedl opatrně koně přes kořeny stromů, kde mezi jejich korunami prosvítaly mdlé sluneční paprsky, které jej hladily po tváři. Po chvíli cesty došel na prostornou mýtinu, jejíž obvod ohraničovaly bílé kusy skal vysoké asi půl metru. Na těchto kamenech byly nakresleny znaky různých barev.
Za sebou zaslechl tiché kroky. Chtěl tasit svůj ostrý meč, ale jako by mu v tom něco bránilo.
Intuitivně se otočil. Na hranici bílých kamenů stála postava s kápí staženou do obličeje.
Kůň po jeho boku rozčileně začal hrabat kopytem a zaržál.
"Vím, co hledáš, Eldene."
"Co-cože, jak -" zašeptal vyděšeně a nepokrytě si prohlížel příchozího.
"Co-cože, jak -" zašeptal vyděšeně a nepokrytě si prohlížel příchozího.
"- znám tvé jméno?" dopověděl cizinec a pousmál se nad mladíkovým výrazem ve tváři.
Elden okamžitě zklidnil svou mysl a do tváře se mu vehnala odhodlanost, dokonce i odvaha.
Avšak cizinec stále v jeho očích viděl tu špetku strachu a pochybností, kterou v sobě vždy skrýval i ten nejudatnější bojovník ve službách královny.
"Vím, kde se skrývá." Začal poutník stále skrývající svou tvář kápí.
"Stačí, abys šel za mnou, a já tě do těch míst dovedu." Šeptnul do větru, jenž se znenadání začal prohánět mezi nimi, přidržujíc si rukou okraj látky skrývající obličej.
Bude v tom nějaký háček. A kdo je vůbec ten tvor? Co po mně chce? Pomyslel si trpce a zakroutil hlavou.
"Kdo jsi?" Vítr mu vzal slova z úst.
"Přítel."
"Ne. Nikam nejdu. Najdu si ji sám." Zvolal a otočil se k hřebci věrně stojícímu opodál.
"Jak myslíš." Pravil lhostejně cizinec v kápi, otočil se a zmizel.
Jakmile poutník odešel, vítr se zklidnil a Elden opět zaslechl švitoření ve větvích.
Z dáli kdesi za ním se ozvalo ženské vzlykání a naříkání.
Hodil tázavý pohled k místům, odkud se zvuky ozývaly, vystoupil z kamenného kruhu, tasil meč a vydal se za nářkem.
Šel už delší dobu, když pláč náhle ustal. V jeho zorném poli se mihl kus tmavého pláště.
Až pozdě si uvědomil, že udělal chybu. Byla to past.









Dokonalá kapitola! Prosííím další! :D