close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kapitola IV: Příliš mnoho otázek 1/2

5. května 2013 v 18:05 | *Elwing |  Znamení Života
Snad se bude dobře číst. :) A snad bude i tak nějak srozumitelná :D
Kapitolka je rozdělena na dvě části. Ta první je ve znamení mého oblíbeného citátu: "Existuje velmi tenká hranice mezi odvahou a pošetilostí."
Přeji příjemný počtení!


S krutým výrazem v očích hleděl na toho malého lidského červa před sebou. Chlapec mezitím tasil svůj směšný meč, jenž zářil v záři bledých slunečních paprsků.
Co má on, co nemám já? Zvráceně se zasmál vlastní otázce, jež mu plula myslí.
Možná tak přílišné sebevědomí.
Odvaha, nebo snad šílenství?
Sám moc dobře věděl, jak tenká je mezi nimi hranice. Jemu patřily letité zkušenosti se světem. Ale tento chlapec byl příliš mladý na to, aby vůbec věděl, jak svět doopravdy funguje. Že nic není jen černé, nebo bílé.
Neskutečně jednoduché. Zachechtal se tentokráte nahlas. Poté zaútočil na chlapce dýkou tmavé čepele, již vytáhl zpod opasku.
Šermoval jí lehce a pomalu, aby mu snad mladý muž stačil. Když tvorovi však zelenooký mladík začal dávat menší lekci, v zápalu boje mu sjela kápě z tváře. Náhle ze soka vycítil nejistotu, když si začal prohlížet jeho obličej. Nebo alespoň jeho zbytky. Ze znetvořených úst se začal linout smích.
Mrtvolně bledá, potrhaná, zkrvavená a na pár místech zčernalá a seschlá kůže visela z prokousnutých tváří volně dolů, takže tvor nabýval dojmu křížence člověka s buldokem. Nos tvora byl křivý, natřikrát zlomený, nad ním jako dvě vyhaslé hvězdy zely tmavé zmrtvělé oči, a ještě výše, kde nad čelem obvykle rostou vlasy, nalézaly se místo nich jen šedivé chomáčky. Zbytek těla byl spíše normální než zohyzděný. Jen tvorova postava vypadala nesmírně pohuble a na zádech měl hrb.
Elden zacouval, mezi pár stromů. Pomalu, ale jistě cítil, že z jeho žil vyprchává odvaha.
"Snad se mě nebojíš, lidský červe."
"Co jsi zač?" zachroptěl chvějícím se hlasem.
"Černokněžník, nebo alespoň to, co z něj zbylo."
"J-jak -" začal Elden. V hlavě se mu začal vyjasňovat plán.
"- se mi to stalo?" uchechtl se a zavřel oči. "Příliš dlouhý a bolestný příběh."
Elden pozvedl čepel meče a zavřel oči. Představil si, že je v Bílém lese u svého oblíbeného stromu, kde trénoval. Kolem něj poletoval větřík a laskal jej po tváři, šuměl mezi větvemi stromů, takže to nebylo zas tak složité. Představil si také, že na stromě visí pytel plný slámy,
Elden si povzdechl a s tlukoucím srdcem proklál tvora-pytel. Hrot meče lehce projel tělem.
Chlapec zaslechl jemné zasténání, které odnesl prudký vítr, jenž se zvedl.
Když se konečně odvážil otevřít oči, jeho ruka svírající meč byla stále natažená dopředu. Tupě sklopil pohled do země, kde se v měkkém mechu válela černá potrhaná kápě, mezi níž byla hromádka popela. Popel vítr odnášel hlouběji do lesa. Rozběhl se směrem, kde doufal, že nalezne kruh bílých kamenů s divnými znaky, a kde by měl být jeho kůň.
Když tady byl jeden… Vetřelec… Bude jich tady logicky víc. Uvažoval. Záhy nato za sebou zaslechl dusot kopyt. Ani se neohlédl a okamžitě se zrychlil. Když spatřil svého neklidně frkajícího koně, pousmál se. Bleskově na něj nasedl, zabořil mu paty do slabin a kůň klusem prchal kolem bílého kruhu přes napadané větve stromů a jejich tuhé kořeny.
Zabil. Já jsem zabil. Pomyslel si roztřeseně. Doufal, že se bude cítit lépe. Že jej to začne bavit a on se stane skutečným bojovníkem. Hrdinou. Hrdinou, o kterého se budou přetahovat lordi, králové a královny, aby sloužil právě jim.
Je mi mizerně a to to ani nebyl člověk. Jak mi asi bude po něm? Jsem prostě zbabělec! Zařval v duchu na sebe. Jak si během svého rozjímání všiml, les se nyní hrozivě tyčil za nimi a kolem nich se rozprostírala louka. Ohlédl se za sebe, jestli nespatří jezdce, kteří jej v lese pronásledovali, ale zahlédl jen jednoho. Přes to měl pocit, že jich muselo být víc. Pobídl koně, který se dal do prudkého cvalu.
Zdálo se mu, že ten druhý jezdec má rychlejšího koně. Ten Eldenův se leskl potem a on jej nechtěl úplně uhnat.
Snad bude ukecaný jako jeho druh a budu to moct rychle skončit. Pomyslel si.
Zamlaskal, a tak splavený koník plynule přešel do houpavého klusu a nakonec do kroku, než zastavil úplně. Podle všech očekávání jezdec zpomalil také, až nakonec zastavil u jeho koně. Kápi měl staženou do tváře, ale nebyl tak pohublý jako jeho kolega. Jeho tmavý plášť nebyl vůbec potrhaný ani ošuntělý.
Elden čekal s taseným mečem, až se jezdec obtěžuje slézt z koňského hřbetu.
"Nepotřebuješ doprovod v těchto končinách? Jsem výborný průvodce, a když budeme tábořit, vždy může jeden hlídat toho druhého." Ozval se zpod kápě mladický hlas. "Ne, že bys potřeboval ochranu - viděl jsem tě u kruhu s tím tvorem. Vedl sis dobře, ale já bych to zvládl rychleji. Bez zbytečných keců." Usmál se a jednou rukou sundal kápi z hlavy, aby odhalil svou tvář.
Pod ní se skrývala ostře řezaná tvář pokrytá jemným strništěm zlatavé barvy, stejného odstínu jako krátce střižené vlasy ledabyle rozčepýřené kolem hlavy spadající do přátelských nebesky modrých očí. Elden mu tipoval kolem 23 let.
"Jinak mé jméno je Lyam."
"A já jsem Elden." Pousmál se. Nelíbilo se mu, že blonďák pořád sedí na svém ryzákovi, ale i tak mu do sedla podal ruku. Poté se shýbl pro trávu, aby usušil svého vraníka, který už kolem sebe mezitím začal spásat luční květiny.
~*~*~*~
"Má paní." Uklonil se lord Ironfist, věrný rytíř oddaně sloužící Gardě.
"Co se děje, že mne rušíte v tuto dobu, lorde Ironfiste?" královna Aentha tázavě nadzvedla obočí, přičemž zkřížila paže na prsou. Byla oblečena v jednoduchých honosných šatech smaragdové barvy se zlatými výšivkami, takže kontrastovaly s jejími zlatavými vlasy.
"Jedná se o Chodce, výsosti."
"Kteří nebyli spatřeni po tisíce let." Zamračila se.
Lord Ironfist se zarazil.
"Zjistil jste o nich snad něco nového?" skepticky mu pohlédla do očí. Věděla, že to je prakticky nemožné.
"Ne, má paní."
"Tak co tady v tom případě děláte?"
"Obávám se, že jsem to právě zapomněl. Mimochodem, zmiňoval jsem se již, že vám to dnes nesmírně sluší?" pravil svým tmavě zabarveným melodickým hlasem, přičemž mírně zbrunátněl.
Královna Aentha se při jeho prvních slovech krátce zamračila, ale naprosto plynule její tvář přivítala lehký úsměv, který zde nevydržel příliš dlouho. Jen do té chvíle, než přetekla číše její trpělivosti.
"Až si vzpomenete, dejte mi vědět." Otevřela dveře své komnaty, čímž mu dala jasně najevo, aby odešel.
"Zajisté," šeptnul, otočil se na patě a vyšel z místnosti.
Už chtěla zavřít těžké dubové dveře, když v tom do dveří vstoupil lord Ironfist. Naštvaně na něj pohlédla.
"Chodec… Dal se do pohybu." Sdělil prudce s výrazem naprostého znepokojení.
Aentha zalapala po dechu. Podlomila se jí kolena a ona padala do temnoty, jež po ní již dlouho natahovala ruce, aby ji mohla uchvátit. Kdyby ji Jon Ironfist v poslední chvíli nezachytil, skácela by se nedůstojně k zemi. Lord její tělo nesl v náručí jako by to byl nejcennější poklad světa. Prošel otevřenými dveřmi do královniny komnaty a opatrně ji položil do její měkké postele.
Mohl si s ní nyní dělat, co chtěl. Ale on takový nebyl. Byl hrdým rytířem Gardy a nehodlal porušit slib.
Jon Ironfist vytáhl sněhobílý kapesník, jež mu královna věnovala po jednom z rytířských turnajů, když zvítězil ve všech kláních. Vyňal květiny z ozdobné vázy a polil vodou kapesník, který poté přiložil na její hlavu. Váhavě se posadil vedle ní na postel.
Když otevřela oči, shlížel k ní mladý sympatický muž.
"To už jsem v nebi?" šeptla vzrušeně a bolestivě se pousmála.
"Ne, má paní. Právě jste z něj spadla přímo do mé náruče." Usmál se rytíř. Přes jeho kaštanově hnědé oči spadali neposedné pramínky vlasů téže barvy. Byl oblečen v zářivé zbroji. Na zádech se mu pohupoval šedivý plášť.
"Měla jsem hrozivou noční můru." Pravila šeptem, pokusila se sednout si, ale okamžitě ji rozbolela hlava. Celým tělem jí projela bolest, která ji ochromila.
"Nehýbejte se, prosím." Zděsil se lord Ironfist a okamžitě ji s největší opatrností jemně zatlačil zpět do lůžka.
"O čem se vám zdálo, veličenstvo?" zeptal se nevinně.
"Že jste mi říkal, že Chodci změnili svou polohu."
"A co byste dělala, kdyby to byla pravda?"
"Co mi tím chcete naznačit?" znepokojeně se zamračila.
"Obávám se, že to nebyl sen."
Královna si povzdechla.
"Nemám tušení. Co byste dělal vy?"
"Vytáhl bych proti nim a zmasakroval je." Pousmál se. Věděl, že z tohoto boje by bylo nesmírně obtížné vyjít jako přeživší vítěz.
"Podle starších listin a spisů je může zabít jedině čistá rána do srdce." Pokračoval zamyšleně.
"Rozumný voják do boje nepůjde." Namítla Aentha. A nebude tak přesný.
"Co takhle řezníky? Přesnost je zaručena." Pravil, jako by jí dokázal číst myšlenky. "A možná budou také dosti ochotní a nerozumní, aby se připojili dobrovolně."
Královna Aentha lehce zavrtěla hlavou. Ten nápad nezněl příliš přesvědčivě. A i kdyby se jim přece jen podařilo 'zneškodnit' pár jedinců, neznali jejich přesný počet, aby věděli, kolik mužů vyslat vstříc jisté smrti.
"Budu o tom přemýšlet." Zamyšleně se zamračila.
"Jistě." Pokývl hlavou rytíř, ale královna v jeho očích spatřila, že se myšlenkami toulá jinde.
Vzala jeho velkou teplou dlaň do své malé, aby jej vrátila nohama pevně na zem. "Dokud se nijak jejich přítomnost neprojeví, budeme to držet v tajnosti." Obávala se, že by zpráva mohla vyvolat zmatek či nepokoje v zemi, a že náhlý přesun Chodců má něco společného se sousedící Temnou říší.
"Zajisté." Opět kývl.
"Smím doufat, že mne již brzy potěšíte svou přítomností v těchto zdech?" pousmála se a pohleděla do jeho jiskřivých hnědých očí. Věděla, že má odjet za svým strýcem do Argossu, skalního města v Argosských horách. A doufala, že co nejdříve zase spatří jeho tvář.
"Ano." Upřímně se usmál. Natáhl svou ruku tak, aby se vzápětí konečky jeho prstů mohly jemně dotýkat královniny tváře.
"Snad se její veličenstvo brzy zotaví." Šeptnul, naklonil se nad Aenthu a políbil ji na čelo.
Uklonil se, poté se otočil na patě a než zmizel ve dveřích, váhavě se otočil, aby se mohl na královnu naposledy usmát.
Procházel temnou chodbou zpola osvětlovanou loučemi vedoucí k bráně. Spatřil služebnou, která zapalovala jednu ze zhaslých pochodní, kterou měl na svědomí prudký vítr. Okamžitě ji poslal za královnou, pak se se zčásti klidným srdcem vyhoupl na svého vraníka a se svou věrnou družinou po boku přejel padací most.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 5. května 2013 v 21:45 | Reagovat

Další kapitolu! A rychle! Ten souboj mezi tím tvorem a Eldenem byl boží! Chci o tom, co to bylo vědět víc! Prosím, prosím, prosím napiš další kapitolu, co nejdřív!!!^^ :'D :')

2 Tempé Tempé | E-mail | Web | 8. května 2013 v 20:48 | Reagovat

přečetla jsem jedním dechem všechny kapitoly a chválím. Super nápad, provedení. Akorát se občas ztrácím co kdo udělal a hlavně proč to udělal (nebo spíš, proč se to stalo v povídce a jaký byl autorův záměr). Ale věřím, že ještě dostanu odpovědi na všechny svoje otázky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama